Podobně jako otravní švábi, vnikla do rodinného domku v poklidné americké čtvrti banda násilnických grázlů. Obklíčená žena je strachy bez sebe. Vetřelci nahazují zlověstné grimasy, chřestí řetězy, máchají ji noži před obličejem a užívají si děs v jejích očích. Hrůzné scenérii přihlíží i malý synek, skrývající se na schodišti. Pohotová matka jej pobídne, aby okamžitě utekl do bezpečí. Kudrnatý chlapec vyrazí do horního patra, vejde do koupelny a schová se ve vaně. Útočník z upilovanou brokovnicí mu je bohužel v patách. Chvilku zkoumá okolní místnosti, ale pak neomylně otevře dveře do koupelny a hledí na závěs, za kterým se rýsuje obrys dítěte. Mírné zaváhání vystřídá úsměv. Dychtivá hlaveň hledá svůj cíl. Útočník záhy zamíří a stiskne spoušť.

Touha po krvi

Otázka pomsty rozděluje společnost od pradávna. Vždy tu budou stát její přívrženci i zarytí odpůrci, přičemž linie mezi správnou volbou bývá až nebezpečně tenká a především nejednoznačná. Na akt pomsty sice nahlíží každý jinak, ale je podstatný rozdíl vyčítat touhu po krvi jedinci, kterému někdo bezdůvodně zabil rodinného příslušníka. Na druhé straně stojí většinová společnost a její důvěra v zákony stanovené státním aparátem. Avšak i na první pohled spravedlivý soudní systém může v mnoha případech selhat a odhalit své prohnilé útroby. Není tedy divu, že tak ultimátní řešení, jakým pomsta bezesporu je, dráždí různé filozofy, spisovatele, básníky, ale také filmový průmysl. I když současné morální hodnoty ve vyspělých zemích nahlížejí na pomstu veskrze negativní optikou a přirovnávají ji k barbarskému činu, je neoddiskutovatelné, že jde o kontinuálně přitažlivé téma.

Filmy založené na konceptu průměrných, na první pohled obyčejných jedinců, kteří vlivem prodělané extrémní situace převezmou spravedlnost a iniciativu do svých rukou, jsou divácky vděčné a těší se trvalé přízni. Těmto hrdinům, nebo chcete-li mstitelům od vedle, většinou vévodí psychicky poznamenaní lidé, často nespokojení s prací policejních orgánů. Například jim kdosi zavraždí někoho blízkého, viník je v nedohlednu, případ dlouho stojí, a tak dojde v myslích těchto lidí k určité mentální transformaci následované pátráním na vlastní pěst či krutým trestáním náhodně vybraných individuí.

Pokud bych měl zmínit jediný konkrétní příklad, automaticky mě napadne americká klasika Přání smrti (1974) s Charlesem Bronsonem v hlavní roli. Paul Kersey (Bronson) je uznávaným architektem, jemuž skupinka grázlů zavraždí ženu a znásilní dceru. Do té doby bezúhonný Paul, frustrovaný laxním přístupem policie, projde vnitřní změnou, obstará si zbraň a stane se obávaným přízrakem, který chladně a bezcitně vraždí pochybné existence v ulicích nočního města. Může člověk v krajní situaci vzít právo a spravedlnost do svých rukou? Dá se takové jednání morálně ospravedlnit? Palčivé otázky aktuální i v dnešní době.

Přání smrti se stalo vzorem pro celou řadu dalších, podobně laděných snímků, které souhrnně označujeme neoficiálním termínem „revenge movies“. Do této kategorie spadá i polozapomenutý film Vigilante, v české kotlině známý spíše pod názvem Mstitelé (1982). Na svědomí jej má rodák z New Yorku William Lustig. Pokud vám je to jméno povědomé, tak vězte, že Lustig stojí za brutálním thrillerem Maniak (1980) a je rovněž duchovním otcem hororové série Maniac Cop (1988). Věčná škoda, že se tento svérázný režisér ve světě filmu nedokázal vyšplhat do vyšších pater. Talent na to určitě měl. Dnes ho znají především milovníci řemeslně dobře ošetřených krváků. Pojďme se nyní blíže seznámit s jeho patně nejlepším a paradoxně i nejméně známým filmem.

Oko za oko

Máme tu divoká osmdesátá léta a New York, který vypadá, jako brloh samotného ďábla. Slušní, tvrdě pracující lidé se snaží uživit své rodiny, zatímco ulice lemují prostitutky, nebezpečné gangy a drogoví dealeři prodávající fet nezletilým dětem. Policistů je málo a právní systém chrání spíše kriminální živly. Možná je na čase, aby se občané spojili a vrátili do ulic řád a pocit bezpečí. Této filozofii věří i jistý Nick (Fred Williamson) a parta jeho nejbližších přátel. Tito muži berou zákon do svých rukou a trestají vrahy, na které je zákon krátký. Nickův kolega z práce Eddie Marino (Robert Forster) je proti. Argumenty má celkem jasné. Násilí plodí jen další násilí. Z odhodlaných mstitelů bezpráví se můžou časem stát krvežíznivá monstra. Nebude rozdílů mezi hrdinou a zločincem. Eddie a Nick vedou názorovou rozepři, zatímco se schyluje k opravdové tragédii. Eddieho manželka se dostala do konfliktu s hlavou místního gangu, což vede k jedinému vyústění. Amorální grázlové brutálně napadnou nejen ji, ale i malého syna manželů. Pokřivený soudce nad viníky přivře oči a Eddie začne toužit po krvi.

Řemeslně natočený brak

Inspirací pro film Mstitelé (1982) se stala skutečná skupina dělníků z New Jersey, která vedla tvrdý boj s bujícím zločinem ve svém sousedství. Mstitelé ale využívají i zkažené ovzduší konce sedmdesátých let, kdy ve velkých amerických městech začala rapidně stoupat kriminalita, přičemž ruka zákona bojovala s kritickým nedostatkem modrých uniforem ve svých řadách. V jistém smyslu je tedy film jakýmsi nekompromisním odrazem každodenních obav tehdejších Američanů. Kam může frustrace a touha po pomstě směřovat, již prozkoumal zmiňovaný snímek Přání smrti, ale režisér Lustig a scénárista Richard Vetere toto téma aktualizovali pro osmdesátá léta. Na rozdíl od snímku Přání smrti, který zdůrazňoval prvek autenticity, Mstitelé sází vše na strohou syrovost a nenáročnou zábavu.

Další rozdíl spočívá v uchopení hlavních postav. Paul Kersey neměl nikdy možnost vykonat pomstu na skutečných vinicích. Procházel se zkrátka nočními ulicemi a náhodně sázel olovo do všech pasáků, násilníků a feťáků. Naproti tomu Eddie Marino má šanci spojit sílu s Nickem a jeho bandou, čehož po prodělaném traumatu okamžitě využije. S pomocí městských mstitelů je Eddiemu umožněno vystopovat konkrétní viníky a vyřídit si s nimi účty. Z diváckého hlediska nabízí tento přístup jistý pocit zadostiučinění a příjemné katarze, obzvláště když film dělá vše proto, abychom ústřední padouchy opravdu nenáviděli. Například obludný soudce za vydatné kolaborace s úlisným právníkem (dokonale odpudivý Joe Spinell) propustí šéfa dotyčného gangu. Eddie v soudní síni z celkem pochopitelných důvodů emočně exploduje a odměnou mu je třicet dní natvrdo za pohrdání soudem. Ve vězení si ho podávají stokilové gorily a vysmátý gangster, s vizáží Che Guevary, si mezitím klidně užívá svobody. Po Eddieho propuštění divák netouží po ničem jiném, než krvavé vendetě.

Mstitelé tedy opravdu fungují, jako splnění tajného přání americké společnosti. Především dnes, s nekonečným přísunem zpráv o nevinných obětech, které se ocitly ve špatný čas na špatném místě, je více než snadné Eddiemu fandit. Je dobré zmínit, že William Lustig se s ničím nepáře. Policejní hlídka rozstřílená na kusy, násilí na mužích, na ženách i sexuální obtěžování. Lustig dokonce drze poruší nepsané hollywoodské pravidlo, když nechá brokovnicí popravit malé dítě. S výjimkou epizodní role zmiňovaného Spinella, se zde nějaké excelentní herecké výkony nevyskytují. Robert Forster je příjemně civilní a vrchní mstitel Fred Williamson dohání herecké nedostatky fyzičnem a vrozeným charismatem. Záporáci jsou samozřejmě jednorozměrní a vrcholně zkažení. O precizním herectví ale Mstitelé nejsou. Lustig ve svých raných filmech uměl vždy dokonale vystihnout hutnou atmosféru tvořenou potemnělými uličkami, zlověstnými graffiti a špínou nočního velkoměsta. V tomto ohledu nejsou ani Mstitelé výjimkou. Jako bonus musím zmínit i syntezátory a metalovými riffy poháněný ústřední hudební motiv, za kterým stojí Jay Chattaway.

Navzdory solidně ošetřené technické stránce se Mstitelé nebojí přiznat brakovou patinu. Příběhová linka je striktně přímočará a moment překvapení zajišťují pouze nečekané erupce násilí. Některé dialogy sice efektně míří rovnou na komoru, obzvláště v otázkách o spravedlnosti v rukou řadových občanů, ale jinak je scénář na několika místech docela děravý. Zvláště prvek náhody je zde mnohdy úsměvný. Postavy, které by se ve víru gigantického velkoměsta jen stěží mohly potkat, tady na sebe docela běžně narážejí. Díky tomu jsem při sledování získal falešný pocit, že má New York na rozlohu maximálně dva kilometry čtvereční. Tímto negativním výčtem se pouze snažím krotit možná očekávání některých čtenářů. Mstitelé jsou svižnou, akčně pojatou jednohubkou, která pracuje s motivem pomsty a nabízí i několik nekompromisních výjevů. Nic víc ani míň.

Skromný úspěch

V tichosti a prakticky bez jakékoliv reklamní kampaně, si snímek Mstitelé odbyl premiéru 18. května 1982 na filmovém festivalu v Cannes. 23. července téhož roku proběhla i newyorská předpremiéra. Do široké distribuce se snímek dostal až roku 1983. Zdroje o rozpočtu se výrazně liší, ale utržených pět milionů dolarů znamenalo pro Lustiga solidní úspěch. Vezmeme-li v potaz, že režisér svou kariéru odstartoval natáčením nízkorozpočtových pornografických filmů, jde vlastně o trefu do černého, která Lustigovi zajistila přísun oddaných fanoušků. Byť tehdejší recenze Mstitelé přirovnávaly k extrémní verzi thrilleru Přání smrti, pulzující atmosféra snímku, výrazná hudební složka a nekompromisní násilné výjevy mu zajistily zvolna rostoucí kultovní status.

Muž hodný připomínky

Pokud máte slabost pro drsnější kinematografii a horory z osmdesátých let, určitě dejte prvním kouskům Williama Lustiga šanci. Jeho jméno sice u fanoušků nikdy nedosáhlo postavení, jakým se může honosit třeba Sam Raimi či Stuart Gordon, ale i tak má Lustig na skladě minimálně tři filmy, které stojí za povšimnutí. V úvodu zmiňovaný Maniak se v roce 2012 dokonce dočkal svého stejnojmenného remaku. I když je originál dle mého názoru lepší, osobně bych putování po filmech tohoto opomíjeného filmaře odstartoval právě s thrillerem Mstitelé. Ponurým snímkem s hutnou atmosférou a pomstou, která je zde podávána pěkně zastudena.